Potřebujete si znovu přečíst deník?

Zeptali jsme se minských žen, které si vedou osobní deníky, proč to potřebují. Ukázalo se, že deník nahrazuje psychologa, pomáhá analyzovat sebe sama a vypořádat se s emocionalitou.

Zeptali jsme se minských žen, které si vedou osobní deníky, proč to potřebují. Ukázalo se, že deník nahrazuje psychologa, pomáhá analyzovat sebe sama a vypořádat se s emocionalitou. VALERIYA
20 let

– Deníky si píšu od svých 15 let, za tu dobu se mi jich nashromáždilo již několik. Poslední je glamour, růžová – celkově dívčí. Nikdy jsem si nedal za cíl psát si každý den – psal jsem, jen když jsem chtěl, něco mě znepokojovalo nebo se stalo něco důležitého. Většinou píšu jen o tom, co mě změnilo, nějak ovlivnilo můj život. Nemohu říct svým přátelům všechno: jsou tam příliš osobní témata, intimní zážitky, někdy dokonce i nějaké zlé myšlenky. Deník mi nedovolí být pokrytecký a přikrášlovat se – nemá cenu si nic nalhávat. Abych byl upřímný, píšu většinou o negativních aspektech, křivdách, frustracích – je pro mě snazší to všechno vysypat na papír a nechat to být. Proto nikdy znovu nečtu své vlastní deníky – nechci se vracet ke starým problémům. Vedu si deníky, které dopíšu, ale ne proto, abych je četla. To je pro mě symbolické – vidím, jak moc jsem si toho musel projít, s čím jsem se dokázal vyrovnat. To mě inspiruje, chápu, že v budoucnu dokážu přežít všechno. Když mi bylo 16 let, velmi jsem se pohádal se svou sestrou a napsal jsem o ní pár ošklivých věcí. Moje matka si to přečetla a můj deník prostě zahodila. Došlo ke skandálu: zlobila jsem se na matku, že se pustila do osobních záležitostí, a matka se na mě zlobila, že jsem takové věci říkal o své sestře. Ale pak jsme se oba uklidnili a uzavřeli mír. Slíbila, že už nikdy nebude číst můj deník, a já slíbil, že nebudu psát nic špatného o blízkých. Říká se, že nejlepší psycholog jsi ty sám. Myslím, že deník mi do jisté míry nahrazuje psychoanalytika. Jen já sám vím, co je pro mě nejlepší, že? Mnoho lidí věří, že deníky si vedou pouze teenageři. Nemůžu říct, že se cítím jako dospělý a moudrý se zkušenostmi, ale už dlouho se necítím ani jako dítě. Vedu si však vědomě deník: Myslím, že mi pomáhá růst a rozvíjet se. Myslím, že mnoha dospělým by prospělo, kdyby byli sami se svými myšlenkami, formulovali své zkušenosti a lépe porozuměli sami sobě.

PAULINE
16 let

– Osobní deník jsem si začal vést až v březnu tohoto roku. Nebo to vlastně ani není deník, ale „pětikniha“. Každá stránka v něm začíná otázkou, na kterou je třeba odpovědět. A takto budete muset odpovídat každý rok po dobu pěti let. Otázky se pohybují od velmi osobních po neutrální, například jak dlouhé mám vlasy. Obecně jsem nepřemýšlel o tom, že bych si vedl deník, dokud jsem nedostal tuto pětiknihu. Nápad se mi moc líbil a samotná kniha se ukázala být tak zábavná. Navíc ten proces psaní prostě miluju. Rychle jsem se zapojil, rád jsem odpovídal na otázky. A bude zajímavé porovnat své myšlenky a odpovědi za rok, dva, pět let.

Některé otázky v hádance o pěti knihách mě matou. Byl tam například dotaz, jaký byl můj vrchol léta. Opravdu jsem nevěděl, co si vybrat, tak jsem požádal svého přítele, aby mi to řekl. Ve výsledku mi vlastně nadiktoval odpověď – já jsem si ji zapsal. Občas se přistihnu, že si říkám, že mě tenhle deník motivuje k něčemu. Viděl jsem například otázku, kdy jsem byl naposledy v kině. Nemohl jsem si vzpomenout – rozhodl jsem se jít, jen abych měl na co odpovědět. Když jsem byl ještě mladší, měl jsem osobní deník, ale rychle jsem ho opustil, protože jsem nevěděl, o čem do něj psát. Zdá se mi, že mám rušný život, spoustu dojmů a nikdy jsem nedokázal vyzdvihnout jednu věc, která by si zasloužila pozornost. Deník vždy klidně nechám doma na stole a mámu prostě poprosím, aby ho nečetla. Nejsem si jistý, jestli mě poslouchá, stejně tam pravděpodobně vlezla. Ale já se nezlobím, to máma.

DARINA
nechce mluvit o věku

– Vedu své deníky v prázdných lékařských záznamech – prodávají se v Belsoyuzpechatu. Mohl bych si koupit vanilkovou knížku, ale karta obsahuje speciální listy, do kterých se pero prostě ponoří. To poskytuje estetické a hmatové potěšení z psaní. Nemám ráda prostěradla s kostkovanými vzory nebo s pravítky – prostě mě omezují a dráždí. V šesté třídě jsem si začal psát deník, ale ve druhém ročníku na vysoké jsem to vzdal. Právě jsem si uvědomil, že deníky jsou školka. Znovu jsem si přečetl deník pro 10. třídu a málem jsem umřel smíchy: takoví a takoví učitelé, sympatie ke spolužákům, komunikace s přítelkyněmi – obecně nesmysl. Četl jsem to všechno a říkal jsem si: to nejsem já. Všechno napsané mi přišlo hloupé a nesmyslné. Minulý rok jsem si začal psát nový deník. Pevně ​​jsem se rozhodl, že se to pro mě stane tím nejužitečnějším. Faktem je, že mám spoustu známých a prakticky žádné přátele. A ne proto, že kolem nejsou žádní hodní lidé, ale protože já sám to nechci. Přátelství vyžaduje kolosální vzájemný závazek, na který ještě nejsem připraven. Diář jsem založil výhradně pro praktické použití, k řešení konkrétních problémů. Do deníku si nezapisuji události každého dne – jen ty, které mě velmi ovlivnily, šokovaly, změnily. Popisuji nějakou příhodu, své pocity, emoce a myšlenky o ní a pak deník na chvíli odložím. Někdy stačí jeden den, někdy to trvá týden. Pak si znovu přečtu, co jsem napsal a v klidu, se střízlivým pohledem a rozumem zhodnotím, co se stalo. Dokážu tak pochopit, zda jsem se mýlil, kde jsem udělal chybu, jak jsem se měl zachovat. Svého času mi přílišná emocionalita dělala spoustu problémů, teď jsem našel způsob, jak se rozumně zhodnotit. Dříve jsem celou dobu psal o problémech, zkušenostech, hádkách. Postupem času jsem si ale uvědomil, že čím víc tohle nahrávám, tím víc se řídím a upravuji. A myšlenky jsou hmotné, i když to zní banálně. Snažím se proto zachytit co nejvíce zvláštních, příjemných okamžiků. Například jsem celý rok hodně cestoval a na zapisování dojmů spotřeboval celou kartu. Věřím, že každý člověk by měl jít k psychologovi. Ale naše společnost to bohužel ještě není připravena akceptovat. Já sám nejdu jen proto, že každý bude ukazovat prstem a bude mě považovat za nenormálního. A už mě nebaví vysvětlovat a dokazovat. Vedení deníku je moje sezení se specialistou. Nechtěla bych, aby můj deník někdo četl, ale nebojím se, že by se to mohlo stát. Nikdy nepíšu to, co si opravdu nemyslím, takže nemám co skrývat. Pokud jde o mě, je lepší nechat člověka zjistit pravdu, než dostávat informace z nějakých fám nebo drbů. Jednou jsem našla svého přítele, se kterým jsem byla dlouho spolu, číst deník. Naštěstí to byl starý deník ze základní školy. Můj přítel se těmto dětským úvahám, problémům a myšlenkám smál. Taky jsem se s ním smál, ale upřímně řečeno, strašně mě to urazilo. Jedna věc je smát se sami sobě, ale druhá věc je zesměšňovat své pocity a myšlenky. Některé z mých deníků musely být zničeny, obvykle vydrží dva roky – ne déle. V popudu jsem některé z nich spálil.

ALINA
19 let

– Dalo by se říct, že si vedu dva deníky. Jeden je spíše deník, do kterého si zapisuji všechny plány a důležité věci, které musím udělat. Druhý je můj speciální osobní deník. Neobsahuje typické příběhy o mém životě a náctiletém fňukání. Vše, co se mi děje, přetvářím do nové podoby a dávám tomu zvláštní metaforický význam. Při čtení deníku zvenčí napadne, že jde o soubor povídek, které spolu nijak nesouvisí. Ale tyto příběhy jsou pro mě velmi důležité. Inspiruji se nejen svými vlastními zkušenostmi, ale i událostmi v životě blízkých. Někdy se mi zdá, že můj deník už vůbec není o mně. Trochu mě zamrzí, že nemůžu psát o něčem dobrém. Faktem je, že jsem si začal psát deník v den, kdy jsem se dozvěděl o zradě milovaného člověka. Pravděpodobně tato událost udala tón obsahu deníku – je to celé spíše ponuré. I když nemůžu říct, že jsem řízený nebo nešťastný člověk.

Do svého deníku nejen píšu, najdete zde i fotografie mých blízkých. Deník je pro mě v podstatě úložištěm všeho důležitého. Nebojím se, že si to někdo přečte – pravděpodobně jen já sám rozumím zdejším příspěvkům. Upřímně, když si znovu přečtu nějaké staré příběhy, přijde mi to legrační. Hodně jsem se změnil, můj přístup k mnoha lidem a věcem je nyní nápadně odlišný. Kdyby si někdo myslel, že ty příběhy jsou můj osobní deník, asi by si myslel, že jsem blázen. Někdy se velmi bojím, že mé myšlenky jsou příliš kruté a zlé. Může se zdát, že mám nějaké sebevražedné sklony, ale vím, že tomu tak není, že můj život je velmi jasný a plný událostí. Rád píšu, obecně mám rád kreativitu, i když není vůbec veřejná. Zdá se mi, že deník lze vést v každém věku. Je to vynikající příležitost k přehodnocení svých myšlenek a činů, formulování životních postojů a plánů. Možná, že až budu starší, nebudu mít na psaní deníku dost času. Ale zatím je to pro mě důležitá část života.

OLGA
20 let

„Díky jsem si vedl od dětství; už jsem jich nashromáždil několik. Každá z nich obsahuje mé myšlenky a pocity, mé nejniternější prožitky. Tyto knihy obsahují velmi osobní věci, takže se s nimi stále nemohu rozloučit – pečlivě je schovávám. Vždycky jsem si myslel toto: když napíšeš o problému, vyřeší se, když o zážitku, bude to jednodušší, a když napíšeš o snu, určitě se ti to splní. Každý svůj deník zdobím kresbami. Často nesouvisejí s obsahem – jen některé z mých fantazií, které mě v určité chvíli napadly. Je pro mě důležité, abych to řekl; nesnažím se nějak ospravedlnit ve svém deníku. Jen se zbavuji obrovské hromady myšlenek. Nemám ani touhu číst si deník znovu: vyhodil jsem ze sebe emoce – a je to, už mi na tom nezáleží. Stává se, že jsem vytrhl stránky ze starých deníků s velmi bolestivými věcmi – myslel jsem, že tohle už je moc. Deník vám pomůže uvědomit si své vlastní pocity. Asi každému se stane, že není možné druhému, byť velmi blízkému, vysvětlit, co má na duši. A vedení deníku vám pomůže formulovat vaše zkušenosti a naučí vás upozornit na hlavní věc v problému. Málo mých přátel ví, že si píšu deník – jen pár mých nejbližších přátel. Mimochodem, můj přítel si také vede deník. Neukazuje mi to, ale já vím, že to existuje. Samozřejmě jsem velmi zvědavý, ale nedovolím si překročit hranici – musí existovat osobní prostor. Ale nedávno jsme si s ním pro oba založili společný deník. Nejsou v něm žádné osobní otázky, pouze naše dojmy. Lepíme tam lístky do kina, podpisy z koncertů a společné fotky, prostě píšeme vlastní dojmy z filmu, který jsme viděli, procházku, túru a tak dále. Je to docela legrační – pak vzájemně porovnáváme své postoje ke stejným věcem, někdy se učíme spoustu nových věcí.

Přetisk materiálů CityDog.by je možný pouze s písemným souhlasem redakce. Podrobnosti zde. pohled: CityDog.by.

Mnoho lidí si osobní deník spojuje s obrazem z filmů z 21. století: zamilovaný teenager si nalepí fotografie do sešitu, zapíše své nejhlubší zážitky a vkreslí do něj srdce. Ale každý si takto vede deník a proč to vůbec dělá? V tomto článku se podíváme na to, jak zapisování myšlenek podporuje emoční růst a co pomůže dítěti zavést nový návyk do jeho rutiny.

Autor knihy “The Power of the Fox”

Proč si vést deník

Existuje několik důvodů, proč začít psát deník. Hlavní: rozvoj emoční inteligence, stabilizace psychického stavu a růst komunikačních schopností.

Zapisováním myšlenek se dítě učí nacházet souvislosti mezi událostmi a vjemy. Když dítě několikrát zažije a zapíše podobné situace, bude se moci vyhnout negativním emocím tím, že je předem předpoví, nebo naopak častěji získá radost z určitých událostí. Pokud si například vaše dítě všimne souvislosti mezi hladem a podrážděností, může začít balit svačiny do školy nebo na dlouhé výlety, aby si udrželo náladu na uzdě.

Uvědomění si těchto vzorců chování a vztahů navíc umožní dítěti empatičtější vztah k ostatním. Zaznamenávání osobních emocí a myšlenek vás naučí všímat si nálady někoho jiného a také najít její příčinu.

Deníky také pomáhají verbálně vyjádřit pocity. Smích nebo slzy jsou reakce na mnoho stavů, které ne vždy 100% vyjadřují emoční stav dítěte. Pokud se sám se sebou naučí o svých zkušenostech psát a vysvětlovat je slovy, pak je časem dokáže správně zprostředkovat ostatním.

V jakém věku je čas, aby si dítě začalo vést osobní deník?

Na základě skutečnosti, že psaní myšlenek napomáhá rozvoji paměti, řeči a zvyšuje sebeuvědomění, lze návyk na psaní deníku vytvářet již od raného věku. Samozřejmě, že dítě, které se právě naučilo psát, vyjádří své myšlenky velmi jednoduše – „Jsem dnes unavený“ nebo „O víkendu jsem si užil spoustu legrace“. Ale i tato forma sebereflexe začne rozvíjet emoční inteligenci.

Pro malé děti může být obtížné samostatně zaznamenat své pocity a popsat, co se děje v jejich životě. Můžete si pomoci tím, že si nahrajete jejich řeč nebo vyberete lepší slova. S věkem se to dítě naučí dělat samo.

Je důležité pochopit, že nikdy není pozdě začít si vést deník. Hlavním omezením není ani tak věk, jako spíše neschopnost přeměnit proud vědomí na text.

Jak pomoci svému dítěti začít si vést deník

1. Vytvořte bezpečné prostředí. Vysvětlete, že poznámky budete číst, pouze pokud o to dítě požádá. Je důležité, aby pochopil, že se nikdo nebude snažit tajně zjistit vše o jeho zážitcích.

1. Vysvětlete, k čemu deník slouží. Možná pro desetileté dítě není teze „rozvinete emoční inteligenci“ tím nejefektivnějším argumentem. Pokuste se ho zaujmout na základě jeho zájmů. Nabídněte například, že si deník znovu přečtete za 10 let, a pak se stane časovou kapslí.

1. Udělejte tuto aktivitu esteticky příjemnou. Poznámky si samozřejmě můžete vést i do klasického zeleného sešitu s 12 listy. Ale abyste dítě skutečně zaujali, musíte si vybrat krásného nositele jeho myšlenek. Kupte mu šikovný zápisník s jeho oblíbenou postavičkou nebo ho pozvěte, abyste si společně ozdobili osobní diář.

1. Udělejte si na to čas. Domluvte se, kdy si bude vaše dítě vést deník. Může to být 15 minut po škole nebo půl hodiny před spaním. Hlavní je dbát na to, aby vaše dítě během této doby nikdo nerozptyloval, aby se mohlo plně ponořit do sebereflexe.

Jak si udělat deník

Veškeré záznamy si dítě nechává přísně pro sebe. Toto není domácí úkol, který má kritéria hodnocení. Proto je diář tím nejlepším prostorem pro kreativitu. Výběr formátu pro vaše příspěvky může být obtížný. Připravili jsme několik nápadů na osobní deník, který vám pomůže zaznamenat vaše myšlenky.

Deník vděčnosti. Malé trable často zakryjí vše dobré, co nás během dne potkalo. Můžete své dítě pozvat, aby zaznamenalo okamžiky, za které je vděčné za uplynulý den. Nemusí se jednat o velké akce. Někdy stačí chutná večeře nebo příjemný spánek.

1. Arteterapie. Nemusíte si jen psát do deníku. Pokud je vaše dítě vizuální a zachycuje svět v obrazech, pak ho povzbuďte, aby se neomezovalo pouze na text. Ve svém osobním deníku můžete kreslit, vkládat do něj fotografie a dokonce vytvářet koláže – neexistují žádná omezení. Koneckonců, není ani tak důležitý formát, ale schopnost vyjádřit myšlenky způsobem, který je pro dítě pohodlný.

Nenuťte své dítě, aby si psalo deník, pokud nechce. Tato praxe bude fungovat pouze v případě, že člověk sám chce zaznamenat pocity a porozumět jim.

Ukažte na vlastním příkladu, jak to funguje, nebo z této činnosti udělejte hru: během dne si označujte události, které byste si zapsali do svého osobního deníku. Dítě by mělo cítit zájem a touhu upevnit myšlenky písemně.